Sabotáží k povýšení

K přelomové události dochází v dějinách vždy, když nějaký výše postavený hňup nadobro vytočí svého talentovaného podřízeného. Příklady je možné najít v letopisech válek římského impéria, ve vzpomínkách rozvodových právníků, stejně jako v mém profesním životopise.
Mému oboru, tj. zásilkovému prodeji kávy, chybí estrádní lesk mezinárodního modelingu i hororová osudovost spouštění podomácku spíchnutých jaderných reaktorů. Pokud si na vás navíc zasedne šéf, depresivně černá tma zahalí veškeré obzory. Až do chvíle, než vás jeho padesátý šestý výstup na téma „při dalším poklesu prodejů poletíš tak rychle, že už o slušnou práci nezavadíš“, nažhaví do té míry, že jen větším blbům, než je on sám, se při tom nerozsvítí.
Do oken už se tlačila tma pokročilého večera. Seděl jsem v kanceláři a vztekle tloukl do počítače analýzu našich prodejních neúspěchů za poslední měsíce. Pankrácký lepič pytlíků si musel v takové chvíli připadat lépe. A v tom, uprostřed trýznivého rozboru chyb naší internetové prezentace, zčistajasna přiletěl prohnaný nápad. Co kdyby se webová stránka firmy stala přes noc obětí zlomyslných hackerů? Copak by se z ní naši pijáci kofeinu dozvěděli? Z takové šlupky by se šéf vzteky uslintal do naprosté demence!
Napadeno, uděláno! Ze silné kávy „Jitřenka“ se několika tahy stal „Tojitý bypass“. U poobědní sorty „Pro dobré zažití“ ustoupil reklamní blábol o zaručeném odbourání tuků stručnému „Odbourá vše, včetně stěn vašeho žaludku“. Vyrobil jsem srdcervoucí popis k rodinnému balení, nově pokřtěnému „Maryša – káva pro chvíle loučení“. Ušetřeny nezůstaly ani inzerované kávovary a pressa. „Přídavná tryska umí spařit mléko, ale i vstříknout potřebnou dávku strychninu“. Naše přístroje získaly nové popisky dávkování: od stupně jedna – „zředěná žumpa“, přes středně silnou „sametovou revoluci“ až po šestku – „střevní defenestraci“.
Pyramidální potěšení mi ovšem udělala anglická mutace naší nabídky. Po mém zásahu konečně šíří šmak světovosti. Pokud by dílem osudu či totálního zešílení zabloudil nákupčí nadnárodního řetězce hypermarketů na náš web, mohl by si objednat jedinečnou značku „Get Ready to Vomit“, familiárně GRV. Tak má bujará inspirace pojmenovala Trojitý bypass, dříve to Jitřenku alias nudnou „Morning Star“. Z dobrého zažití se stal neodolatelný „Intestinal Blitzkrieg“, který mohla přebít snad jedině „Mata-Hari´s Lethal Secret“ vulgo česky Maryša.
Naši kávově hnědou webovou stránku nebylo třeba přebarvovat, ale pro plnost efektu jsem ještě přidal pár prokliků na adresy pohřebních ústavů, kafilérií a některých poslanců. „Neměl se po mně vozit magor jeden!“ táhla mi hlavou sladká melodie pomsty. „Teď se bude divit, jak dokážeme oslovit klienty!“
V povznesené náladě potměšilého kladeče pastiček jsem se druhý den vrátil do práce. Čekal jsem zemětřesení, které zacloumá i tím parchantem v měkkém ředitelském křesle. Ovšem ticho, klid, žádná reakce po několik dlouhých hodin. Až odpoledne si u mne jeden anonymní telefonát třikrát nechal zopakovat ujištění, že naše káva skutečné má inzerované účinky. „Testovali jsme v nejlepších laboratořích, vážený pane. Hřbitovy od rovníku k pólu jsou plné našich spokojených konzumentů“, kul jsem železo, dokud ve mně žhnulo. Zabralo to. Jenom jinak, než jsem počítal.
Z tajemného tazatele se vyklubal jednatel firmy na vymáhání dluhů a hned si u nás objednal pět kilo maryšky. Po tomto nesmělém rozjezdu se druhý den utrhla lavina. Všemi komunikačními kanály se s námi pokoušely spojit odborové ústředny, sekretariáty politických stran, studentské i spotřebitelské organizace, následované legiemi podvedených manželek, voličů a podnikatelů. Objednávky jsme přestali počítat na kila, přešli jsme na metráky a posléze na tuny. Zájmu se těšily hlavně silnější druhy, neb všichni klienti chtěli mít jistotu.
Nadmíru zajímavé plody přinesla naše anglojazyčná nabídka. S potěšením jsem zjistil, že mé angličtině velice dobře rozumějí v Palermu, stejně jako za mořem, v Libyi. Za pár dní jsme měli nové klienty na všech světadílech včetně Antarkrtidy, odkud se s námi spojilo několik konkurenčních polárních stanic. Z Grozného přišel rusky psaný fax s výrazným čečenským přízvukem. Sulejman Sulejmanov se nás s nejhlubší poklonou tázal, zda naše „Allachu ljubimaja firma“ nemůže dodat ruský čaj stejně vynikajících účinků jako nabízená káva do jedné vojenské základny a do Kremlu.
Naše zakázkové oddělení začalo uvažovat o stávce, neboť příliv zájemců neopadal a většina zaměstnanců si nemohla jako obvykle vyřídit v pracovní době vše potřebné. Týden po mém hackerském zásahu si mne konečně zavolal ředitel. Čekal jsem vzájemné poprskání ve vysoké tónině korunované mým vyhazovem, které zdecimovaný šéf podtrhne vlastním skokem z okna.
Proti všem očekáváním mne přijal v triumfátorské náladě. Na jeho pracovním stole se grafy s raketově stupající křivkou objednávek praly o místo s novými katalogy VIP golfových klubů a dealerů velmi červených sportovních vozů. „Konečně si na to šlápnul, tomu říkám odpal!“, vykřikoval za dramatického podupávání náš nejvyšší, jehož mozkovou dutinu jako obvykle zcela okupovala poslední přijatá informace. „Akcelerace jak víno, teď to chce neztratit otáčky!“, pokračoval a divokým švihem mi ji vpálil chlapácky do ramene. „Od teďka tu velíš všem kromě mě, frajere! Co ty na to?“ Uskočil jsem stranou ve strachu, že podpoří svůj návrh bušením do kapoty. V údivem i úderem ochablém těle mi najednou zbyl jen malý duch. Netroufl jsem si protestovat. Byl vyšší mzdová, ale především váhová kategorie a určitě by reagoval kopanci do karoserie. Ředitele mé zmatkování nemohlo vykolejit. „We are the champióóóns!“, zařval a vyhodil ruce do vzduchu.
Opustil jsem jeho kancelář skokem skrz skleněnou výplň dveří. Většina kolegů myslela, že už mi nemusí nebo ani nemá se zástavou krvácení pomáhat, neboť mám okamžitý a exemplární vyhazov. Jako novopečený muž číslo dvě bych si je za to mohl náramně snadno podat, ale nemám čas. Musím rychle vyřešit otázku, jak zvládne firma obchodující s kafem nenápadně nakoupit metráky strychninu, projímadla a cracku, aby nezklamala armády nových nadšených klientů.

Sam DeMent, 2000